Vítej zpět!

​Sedíme v autobuse směr domů na vesnici a teprve až teď mám pocit, že jsem zpět ve Vietnamu. Vím, že jsme tu už nějaký ten den, ale zpět s místními v autobuse za pár korun je to teprve ten pravý Vietnam.

Pavlí, pamatuješ naší jízdu spacím autobusem směr Hoi An? Ten spací autobus, kam se vešla i naše motorka? Tehdy, když jsme jeli my dvě, tak nebyly žádné svátky, jenže nám se blíží 1.5. Tedy oslavy, kdy se lidé chystají domů na vesnici za svými rodinami. Takže k těm 30 lehátkům, která jsou plně obsazená se přidává asi 20 cestujících do uličky, kteří si lehnou prostě na zem. Vietnamská autobusová klasika, což znamená nacpu vás do autobusu co nejvíc, ale při policejní náhodné kontrole se budete tvářit, že tu vůbec nejste. Zatáhneme závěsy, vy si lehnete na zem a jako by se nedělo vůbec nic!

Řekla jsem, že se konečně cítím být zpět? Nejen to, občas se mi vrací i psací múza. Začátek po našem příjezdu byl opravdu náročný. Jedno, dvě, tři kolečka návštěv u příbuzných, přípravy na svatbu (které mimochodem stále probíhají), což je tu obrovská událost pro všechny, ale hlavně také obrovská změna počasí. Ta na nás dolehla na oba. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem se opravdu přehřála natolik, že jsem prospala celý den a na hlavě jsem měla mokrý hadr. 

Bydlet v Hai Phong rok, měla jsem pocit, že na to počasí jsem vlastně zvyklá. Trávila jsem ve Vietnamu i léto, takže vím, jaká vedra tu mohou být, jenže tentokrát to byl úplně jiný extrém. Proč tomu tak ale bylo? Přijeli jsme z mínusových teplot do 37 stupňů horka a 99% vlhka. Thanh Hoa je ve středním Vietnamu a to je pěkně prosím jiný extrém a jiné počasí, má od Hai Phong dosti daleko. Nicméně ve chvíli, kdy tenhle článek píši se nám již malinko počasí zlepšilo, už jsme na 30, takže se nám pěkně ochladilo, díky bohu za ty dary.

Právě se vracíme z jednodenního výletu v Ha Noi, kde ta změna teploty byla opravdu cítit, už jsem neměla pocit, že v kraťasech a tílku se ve svém vlastním potu uvařím jako tady, ale je možné, že se celkově všude malinko “ochladilo”. Na druhou stranu jsme v létě jely i na jih, který je známý tím, že je zde též velké horko a mě to nikdy nepřišlo tak hrozné. Tady se člověk prostě cítí, jako by se neustále koupal ve vlastním potu. Ano a není to jen pocit.

Sem jsem dopsala po cestě z Ha Noi a vlastně jsem si říkala, že tady taky skončím. Vždycky, když jsem psala články pro své čtenáře všechny byly pouze a pouze pravdivé a nevymýšlela jsem si žádné pohádky, a tak to taky vždycky zůstane. Pojďme tedy opět od začátku. 

VIETNAME, nejsi stejný, jako jsi býval…

Být zpět ve Vietnamu je super, ale pamatujete si, když jste četli mé první články z Phu Ninh, Phu Tho na vesnici, jak jsem vše prožívala právě tam? Tady jsem opět na vesnici, navíc mám spoustu povinností, do toho svatba, hlídání malého brášky a není tolik času na cestování. Není to tak úplně dovolená v tom pravém slova smyslu, jak byste si asi představovali. Teď by se moje drahá polovička mohla ozvat, ale však už jsme byli spolu v Ha Noi a Pu Luong. Oboje to byla skvělá místa, na jednu noc, ale taxíkem a kdo mě zná, tak ví, že mi chybí motorka a cestování na ní. Tady je to totiž malinko podobný pocit jako u nás na vesnici, jako by byl člověk někde “zavřený” i když vůbec není, ale není to ta moje svoboda, na kterou jsem byla jednoduše ve Vietnamu zvyklá a těšila se na ní. Asi jo, jak to tak čtete říkáte si to samé jako já, není to to, co jsem si představovala na začátku, až se jednou budu do Vietnamu vracet. S velkou pravděpodobností je to tím, že máme spoustu povinností se zařizováním svatby, nebo také kvůli tomu, že doma můj muž nebyl celé 4 roky, takže se snaží s každým sejít a mě jako ženu bere samozřejmě s sebou, abych se též seznámila. Jenže znáte mě, já na to popíjení piva ani alkoholu celkově nejsem, takže si to zase tolik neužívám. Navíc si představte tak trošku sami sebe v zemi, kde je kolem vás spoustu lidí, hlavně příbuzných, moc se těší, že vás poznají, všichni se chtějí na něco zeptat, mluvit s vámi, ale ejhle, vy jim nerozumíte nebo nevíte, jak jim to říct. Samozřejmě, jsem člověk, co si poradí a povídám si s rodinou, ale tohle je houf příbuzných, každý večer někdo jiný, střídají se tu a chtějí se seznámit, jenže jak říkám, jazyková bariéra dělá své. Občas jsem z toho malinko unavená, tak nějak fyzicky. Není zrovna jednoduché několikrát denně někomu vysvětlovat něco jazykem, kterým vůbec neumíte, do toho přemýšlet, abyste na nic nezapomněli kvůli svatbě a tak nějak se vytrácí čas, který byste chtěli trávit spolu s manželem nebo na cestách, na to totiž momentálně není čas, ale doufám, že bude po svatbě :)

Ale abyste si nemysleli, že se mi tu vůbec nelíbí, samozřejmě, že si užívám novou rodinu. Malý bráška si mě zamiloval, všichni se mi snaží tak nějak rozumět, i když moje Vietnamština je opravdu lámavá (nicméně jsem se od příjezdu opravdu hodně zlepšila a mohu vcelku obstojně mluvit), našla jsem si tu kámošky, se kterými chodím občas na kafe nebo bubble tea a navíc se mi shání helma, abych mohla vyrazit na výlet na moto (jojo prudim totiž už od začátku, chci vyrazit někam na moto!). Nejsem prostě typ na taxíky nebo auta, Vietnam jsou pro mě výlety na motorkách a když už doma máme 4, hodlám toho využít, i kdyby má drahá polovička nechtěla. 

Když to všehovšudy tedy shrnu, tak nás Vietnam přivítal opravdu horkým počasím, milými tvářemi a lidmi, ale na druhou stranu není tím, na co jsem byla zvyklá. Na druhou stranu ani já totiž taky nejsem stejný člověk jako předtím. Takže hurá zpět do procesu, kafe, zařídit helmu na motorku a případný výlet. Pomazlit se s malým, zazpívat si Baby shark a za chvíli si snad sednu i k dalšímu článku, pokud mě múza nepustí :)